O mně – Jozef Môstka

Kdo jsem

Jmenuji se Jozef Môstka, narodil jsem se v roce 1987 a živím se jako programátor. Pocházím ze slovenské Oravy, dnes žiju střídavě na Slovensku a ve Frýdku-Místku. Kdysi jsem vážil 155 kilo, bral pervitin a roky jsem skoro nevycházel z bytu.

Dnes nepiju, nekouřím a drogy neberu. V létě 2025 jsem stál na nejvyšší hoře Evropy a uběhl 75 kilometrů v kuse. Klub AK Změna zakládám proto, že mně takový klub obrátil život naruby — a ve Frýdku-Místku zatím chybí.

Odkud jdu

Alkohol byl u nás doma stálým společníkem. Táta pil a na hřebíku v chodbě visela gumová hadice, o které mi nikdo nemusel vysvětlovat, k čemu je. Brzy jsem se naučil to, co mi pak vydrželo třicet let: necítit, nežádat o pomoc a jít dál, jako by se nic nedělo.

V pubertě přišla tráva a alkohol, po škole práce na stavbách a v kuchyních, kde jsem nikde nevydržel déle než tři měsíce. Jednoho dne jsem našel všechny své věci vyházené před panelákem. Pár nocí jsem spal po sklepech u známých a za posledních pět korun jsem si koupil mýdlo, abych se mohl umýt v potoce za městem.

Pak se mi splnil dětský sen a začal jsem programovat. Spolu s ním ale přišla samota: dva roky jsem po práci sedával u Minecraftu do dvou do rána. V Bratislavě jsem se pak přidal k partě, u které jsem měl pocit, že někam patřím, a v opuštěné školce si na rozbité žárovce poprvé dal pervitin. Za pár měsíců jsem fetoval celé víkendy.

Skončilo to psychózou. Seděl jsem na posteli se sbaleným kufrem a čekal, že si pro mě v noci přiletí mimozemšťané. Zachránilo mě, že jsem v jedné jasné chvilce sedl na autobus a jel za mámou. Objala mě ve dveřích a nic neřekla. Zbyla mi z toho diagnóza schizofrenie, na kterou beru léky dodnes.

Nejhorší bylo, že jsem si nikdy nepřipustil, že jsem závislý. Dva a půl roku jsem si namlouval, že to mám pod kontrolou: pervitin jen jednou za půl roku, od pátku do neděle, v pondělí čistý do práce. Říkám tomu chytrá lež. Skončila jednoho rána po Vánocích, kdy jsem zjistil, že jsem v noci v opojení třikrát típl hovor svému šéfovi. Tehdy jsem si nahlas řekl: už nikdy žádné drogy. Platí to dodnes.

Drogy jsem zahodil, prázdnota zůstala. Zaplnil jsem ji jídlem. Večer co večer stejný nákup: troje chipsy, bonbony, velká čokoláda, zmrzlina. Simpsonovy jsem viděl celé sedmadvacetkrát a ráno mě z postele nedostalo ani sedmnáct budíků. Váha se nakonec zastavila na 155,3 kila.

Co to otočilo

Žádný zázrak. Jedno slovo. V roce 2019 jsem na YouTube narazil na bláznivé motivační video, ve kterém herec Shia LaBeouf řve do kamery „Just do it!". Řekl jsem si, že odteď budu na každou příležitost říkat ANO. Krátce nato se mě kolega zeptal, jestli s ním nepůjdu do posilovny. Řekl jsem ano.

Pak přišla teta Majka. Roky mě zvala na otužování a já se vymlouval, že mi je zima i ve sprše. Jednou mi jen suše řekla: „Večer přijď pod most." Přišel jsem. Díky tomu jsem v pětatřiceti poprvé v životě měl přátele, kteří si všimli, když jsem nepřišel.

Hubnutí nebyla jedna rovná cesta. Zhubl jsem, přibral zpátky, zase zhubl. Když jsem se v roce 2021 vrátil k trenérovi Miňovi, vážil jsem 150,7 kila a ze studu jsem mu zalhal, že „asi 140". Na tréninky mě pak dostávala jediná věta: „Nemáš žádný plán B." V létě 2022 jsem dokouřil poslední tři cigarety v krabičce, protože jsem nechtěl, aby si mě malý synovec pamatoval jako strejdu, který kouří. Od té doby nekouřím a nepiju.

Na podzim 2023 mě kamarád Peťo pozval do abstinentského klubu. Na prvním setkání jsem řekl jedinou větu: „Ahoj, já jsem Jozef a bral jsem pervitin." A pak jsem mlčel. Až na třetím nebo čtvrtém setkání jsem poprvé vyprávěl svůj příběh a rozbrečel se. Celý život jsem byl na všechno sám. V klubu jsem zjistil, že nemusím.

Koncem prosince 2023 mi váha poprvé po letech ukázala méně než sto: 99,6 kila.

Co dělám dnes

Pár věcí, které by mě před deseti lety ani nenapadly:

• V červenci 2025 jsem stál na vrcholu Elbrusu, nejvyšší hory Evropy (5 642 m).
• Uběhl jsem ultramaraton Rusínska 66: 75,55 km za 15 hodin a 21 minut.
• Mám za sebou patnáct půlmaratonů, mimo jiné v Dubaji.
• Otužuju se. Nejzvláštnější koupel byla v ledovcovém jezeře na Islandu, mezi krami, v dešti.
• Skočil jsem bungee jumping z jeřábu na Velké ceně Maďarska, letěl na paraglidu a vylezl na vysílač, i když se bojím výšek.
• Ve 38 letech jsem se přihlásil na kurz kreslení na ZUŠ. Škola, kde jsem jako kluk sbíral pětky, je dnes místo, kam chodím rád.
• S kamarády z klubu jezdím na školy a vyprávím studentům, kam až může závislost člověka dovést.
• Píšu knihu 7 let k životu. Vznikla ze sázky s kolegou: „Když ty naprogramuješ aplikaci, já napíšu knihu."

Jedna závislost zůstala

Nebudu vám tvrdit, že jsem vyhrál všechno. S jídlem bojuju dodnes. Jdu do obchodu jen pro ovoce a celou cestu si opakuju: „Nekupuj si tu buchtu. Nekupuj si tu buchtu." Někdy to vyjde. Někdy si u regálu řeknu „vždyť jen jednu" a v košíku mám dvě.

Zkoušel jsem všechno: kalendářík, sliby, Anonymní jedlíky, knihy. Všechno pomohlo, nic nestačilo. Až u Anonymních jedlíků jsem ale pochopil, že jsem na jídle závislý stejně jako kdysi na pervitinu. Není to výmluva. Je to fakt.

Dnes vážím kolem 107 kil. Už dlouho nejdu výš a moje recidivy jsou čím dál kratší. U chronické nemoci je to jediné vítězství, které existuje. A přesně tohle chci říkat lidem v klubu: závislost se nekončí. Učíte se s ní žít.

Proč zakládám klub

Kdysi mě někdo pozval a já řekl ano. Teď zvu já vás. Nemusíte mít nic vyřešené a nemusíte ani mluvit. Stačí jednou přijít a poslouchat.

Nemusíte mi věřit. Stačí jednou říct ano.

Jak přijít poprvé →