O klubu a svépomocných skupinách

Co je klub abstinentů

Představte si místnost, kde nikdo nezvedá obočí. Kde věta „minulý týden jsem to nezvládl" nevyvolá pohoršení, ale přikývnutí — protože každý v té místnosti ví, jaké to je.

To je klub abstinentů. Svépomocná skupina lidí, kteří se rozhodli žít bez alkoholu, a jejich rodin. Nejsme zdravotnické zařízení a nesedí tu lékař v plášti — sedíme tu my, lidé, kteří si závislostí prošli nebo jí prochází někdo v jejich rodině. Kluby jako ten náš u nás fungují už od roku 1948 ^[1].

Jak vypadá setkání

Žádné rituály, žádné zpovědi před tabulí. Sedneme si, mluvíme spolu — o tom, co se komu povedlo, co koho potrápilo, jak kdo zvládl těžkou chvíli. Kdo chce, mluví. Kdo nechce, poslouchá. I samotné poslouchání má obrovskou cenu: člověk poprvé na vlastní uši slyší, že v tom není sám a že se to dá.

Platí přitom železné pravidlo: co se řekne v klubu, zůstává v klubu. Jména, příběhy, zkušenosti — nic z toho nejde ven. Účast je bezplatná a dobrovolná.

Odkud se kluby abstinentů vzaly

Lidé si nás občas pletou s Anonymními alkoholiky. Nejsme totéž — socioterapeutické kluby jsou vlastní, domácí tradice a nefungují podle programu 12 kroků.

Naše kluby vyrostly z československého systému léčby závislostí. Vznikaly při léčebnách a psychiatrických odděleních jako takzvané socioterapeutické kluby: místo, kam člověk po léčbě pravidelně chodí, aby si střízlivost udržel — odborně se tomu říká doléčování.

A tady má česká stránka výhodu, ne handicap: tahle tradice je doslova naše. 7. září 1948 zahájilo pod vedením MUDr. Jaroslava Skály v budově u kostela svatého Apolináře v Praze činnost protialkoholní oddělení tehdejší psychiatrické kliniky. Vznikaly tam programy, které byly většinou první svého druhu u nás i ve světě — třeba první protialkoholní záchytná stanice (1951) ^[1]. Součástí apolinářského modelu bylo od začátku doléčování: propuštění pacienti procházeli celý následující rok programem, jehož povinnou součástí byla účast v socioterapeutickém klubu ^[1].

Ve stejném roce 1948 tam začal fungovat klub KLUS — Klub lidí usilujících o střízlivost. Funguje dodnes, na Klinice adiktologie 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice, a je to nejstarší nepřetržitě činný socioterapeutický klub pro závislé u nás ^[1][2].

Dnešní česká svépomocná krajina je pestrá: Anonymní alkoholici měli v roce 2024 zhruba 65 skupin v 55 městech, sdružení Al-Anon pro blízké se schází v 8 městech a skupiny Dospělých dětí alkoholiků fungují v Praze ^[3]. Každá z nich jde svou cestou — a všechny stojí na tom samém: lidé se stejnou zkušeností si navzájem pomáhají.

„A funguje to vůbec?"

Oprávněná otázka — a odpověď je podložená líp, než byste čekali. Nejdůkladněji prozkoumané svépomocné skupiny na světě jsou američtí Anonymní alkoholici: Cochrane Collaboration, jedna z nejrespektovanějších vědeckých institucí pro hodnocení léčebných postupů, vyhodnotila v roce 2020 dvacet sedm studií s téměř 11 tisíci účastníky a zjistila, že jejich účastníci dosahovali vyšší míry a delšího trvání abstinence než lidé v jiných formách léčby ^[4].

Kluby abstinentů jsou jiná tradice, ale stojí na tomtéž ověřeném základě: pravidelnost, společenství lidí se stejnou zkušeností a otevřené sdílení. A mají něco navíc — od svého vzniku jsou propojené s odbornou léčbou, na kterou navazují jako její doléčovací fáze.

Není to jen náš názor. Oficiální Zpráva o alkoholu v České republice to říká rovnou: vedle formálních adiktologických služeb existují neformální procesy, které „v procesu poradenském, terapeutickém a úzdravy spolupůsobí paralelně", a systém adiktologických služeb by je měl podporovat a využívat ^[3].

Klub nenahrazuje léčbu — doplňuje ji

Pokud potřebujete odbornou léčbu, klub není její náhrada. Jsme ale její důležitý doplněk — hlavně v období po návratu z léčebny, kdy je riziko návratu k pití nejvyšší a člověk se doma najednou ocitne sám se starými návyky. Přesně na to kluby jako doléčovací forma vznikly. Kombinace odborné péče a dlouhodobé svépomocné podpory patří mezi nejlépe ověřené cesty k trvalé střízlivosti ^[3][4]. Konkrétní adiktologickou službu ve svém kraji najdete na Mapě pomoci ^[5]. A jestli léčbu teprve zvažujete, rádi vám povíme, jak to chodí — mnozí z nás si jí prošli.